Lord Jim

Více než dekádu před legendární noční můrou v podobě filipínského natáčení „conradovské“ Apokalypsy (1979) coural Peter O’Toole v botách titulního hrdiny „conradovského“ Lorda Jima (1965) mokvavými kambodžskými bláty. „Ty tři měsíce, co jsme strávili v Kambodži, byly příšerné. Hotové peklo. Noční můra. Všichni po kolena ponoření v ještěrech a bůhvíjakém hmyzu. No hrůza,“ nechal se O’Toole později slyšet. „Ten horor,“ běduje Marlon Brando v Apokalypse. „Ten horor,“ běduje štáb adaptující některé z literárních děl Josepha Conrada, v případě Lorda Jima příběhu o ukázkovém námořníku Jimovi, který pod tíhou situace podléhá strachu a vydává se na cestu za vykoupením.

Po vzoru původního románu rozdělil režisér i scenárista Richard Brooks svůj film do tří bloků. Jako pohon vyprávění, které je bohaté na výpustky a stále směřuje kupředu, mu slouží pnutí mezi zbabělostí a kuráží. Každý ze tří bloků filmu se chová jako dílčí epizoda na Jimově cestě za vykoupením. Jako epizoda s vlastními cíli, překážkami, postavami a žánrovými schématy. Prvním blokem nás navíc doprovází vypravěč mimo obraz, který navzdory ambivalentnosti románu pomáhá divákovi orientovat se na hranicích mezi výplody Jimovy fantazie a mezi skutečným děním. Kompoziční hravost členitého románu tak Brooks nahradil kompoziční soustředěností při práci s jednotlivými úrovněmi, významy i motivy.

Sympatický modrooký blonďák v podání Petera O’Toola, který se plahočí nehostinnou krajinou, název filmu jakožto oslovení hlavního hrdiny, dekorativní velké celky, důmyslná práce se scénickým prostorem a kameraman Freddie Young. Leckdo by v tom mohl vidět spojnice mezi Lordem Jimem a slavným filmem Davida Leana Lawrence z Arábie (1962), který se v Krnově promítal roku 2008. Pro pouštní dobrodružství britského důstojníka Lawrence byla ale charakteristická vyprázdněnost: záběry krajiny obsahovaly velký počet prázdných plánů a obličeje postav byly snímány proti jednoduchému pozadí. Styl filmu Lord Jim je oproti tomu specifický zhušťováním, ať už mezi záběry v montážních sekvencích a subjektivních víceexpozicích, anebo naopak v dlouhých záběrech, v rámci nichž soupeří o množství postav a rekvizit v hlubokém prostoru.

Libor Vrážel