Armageddon

Hollywood v druhé polovině devadesátých let nabídl řadu filmů, v nichž se hrdinové pokoušeli o záchranu Země, přičemž Armageddon Michaela Baye můžeme považovat pro dané období za zřejmě nejpříznačnější. Pro tehdy třicetiletého režiséra šlo po akčním hitu Skála (1996) o třetí spolupráci s legendárním producentem Jerrym Bruckheimerem. Pokusili se přitom zkombinovat mnohé, co bylo tehdy úspěšné: katastrofický film, melodrama, desítku hvězd, videoklipovou estetiku i comeback legendární skupiny Aerosmith. Výsledkem byl extrémně úspěšný a v mnoha ohledech krystalicky čistý blockbuster.

Záchrana světa tentokrát spočívá v rukou hrdinných naftařů s tvářemi Bruce Willise, Bena Afflecka, Owena Wilsona a dalších. Na Zemi totiž míří meteorit o velikosti Texasu, a právě osazenstvo ropné plošiny do něj má instalovat nukleární bomby, aby katastrofě zabránilo. Po intenzivním výcviku v NASA proto zamíří přímo do vesmíru, kde prožijí drama ne nepodobné kombinaci jiných nedávných hollywoodských hitů, Den nezávislosti (1996) a Apollo 13 (1995).

Zatímco přitom v rovině propagace, obsazení i výběru tématu je Armageddon takříkajíc esenciálním příkladem hollywoodské velkoprodukce, přístup Michaela Baye čisté naplnění klasických norem rozhodně nepředstavuje. Naopak se může směle řadit mezi tvůrce typu Zacka Snydera nebo Paula W. S. Andersona, kteří mnohdy podřizují soudržnost a srozumitelnost svých filmů – příčinnou i prostorovou – jejich estetické působivosti.  A právě tato režijní dravost je na tomto v mnoha ohledech velice přepjatém filmu tak inspirativní.

Bay se nebojí rozrušit tradiční budování prostorových vazeb jen proto, aby vytvořil libý a stylizovaný pohled na všední akci. Díky tomu se napříč celým filmem objevují výrazné podhledy i nečekané úhly rámování, neustálé kamerové nájezdy rytmizují i jinak statické konverzační scény, filtry s odlesky rozrušují barevné spektrum hollywoodských fikčních světů a zpomalený pohyb v rámu v kombinaci s hrdinskou hudbou okázale zdůrazňuje jednotlivé situace. Tím vším Bay narušuje principy neviditelného hollywoodského stylu a obměňuje diváckou zkušenost, jakkoli v mantinelech klasického vyprávění.

Armageddon je velkofilm, který neustále nadbíhá divákům, aby jejich prožitek zintenzivnil. Této působivosti podřizuje všechny ostatní aspekty filmového systému, vinou čehož může působit až naivně jímavě. Jenže narušení tradičních stylistických norem ho zároveň v sedmdesátimilimetrovém formátu dělá velice inspirativní hollywoodskou jízdou ideální pro krnovské plátno.

Dan Krátký