Interstellar

Christopher Nolan patří mezi nejúspěšnější a nejsledovanější současné tvůrce a většinu jím režírovaných filmů doprovází vášnivé debaty, jestli jde o komplexní mistrovské dílo, nebo sebestřednou nabubřelost. Nejhlasitější přitom tyto diskuze byly zřejmě v souvislosti s předloňským Interstellarem, který byl technickým staromilcem Christopherem Nolanem natočen na tradiční filmové materiály a existuje i jeho 70mm verze, díky níž se i letos v Krnově vydáme do hlubin vesmíru hledat (nejen) nové místo pro přežití vymírajícího lidstva…

Proč se ale právě v souvislosti s Interstellarem vedly tak vyostřené spory mezi tvůrcovými zastánci a odpůrci? Ambice batmanovské trilogie (Batman začíná, Temný rytíř, Temný rytíř povstal) byly posuzovány v souvislostech komiksových adaptací. Ambice Mementa, Dokonalého triku nebo Počátku se zhodnocovaly především s ohledem na dějiny hollywoodských experimentů s možnostmi filmového vyprávění. Ovšem Interstellar působí ambiciózně i v mnohem obecnějších souvislostech, pročež bývá srovnáván s filmy jako Solaris nebo 2001: Vesmírná odysea.

Solaris i 2001: Vesmírná odysea jsou ale především filozofické science fiction, jež diváka směřují primárně ke skrytým významům na jedné straně a otevřeným vysvětlením viděného na straně druhé. Interstellar v tomto ohledu navazuje na jiné větve literární science fiction, které zaprvé ohledávaly hranice spíše mezi racionalizovatelnou lidskou touhou po poznání (vědou) a iracionálními lidskými slabostmi (emoce), a zadruhé si dobře uvědomovaly vypravěčské normy vlastního žánru (klasická sci-fi má mnoho podob, vývojových linií a vyprávěcích vzorců).

Na rozdíl od předchozích Nolanových filmů však Interstellar nenechává vládnout čisté okouzlení architekturou díla. Film vyprávěný pozpátku, film vyprávěný dvěma deníky na pomezí triku a magie, film vyprávěný v několika paralelně se odvíjejících úrovních snu – každý z nich byl především hrou s osnovou, jejíž moc spočívala mimo jiné ve znovu/objevení vyprávěcích možností filmu. Nemůžete ji adekvátně zprostředkovat převyprávěním příběhu, je třeba ji vidět. V případě Interstellaru si však osnova vyprávěný příběh ani fascinující, leč zcela účelný fikční svět nepodřazuje, nýbrž je s nimi v souladu.

Za důvod k diskuzi tak nepovažuji ani tak filozofické přesahy, které jsou zpravidla odvislé od určité systémové otevřenosti díla, kdežto Interstellar nepokrytě a s ohledem na zmíněné tradice i pochopitelně usiluje o uzavřenost. Důvod vidím spíše v onom nečekaném úsilí o soulad mezi architekturou osnovy, mezi vyprávěným příběhem o roli racionálně neuchopitelných emocí - láska, strach - u racionálních postav (a to tak moc, že cítíte i s roboty) a mezi fikčním světem o několika dalších světech, který existuje v různých časech, v různých prostorech a v různých logikách.

Jako kdyby Christopher Nolan Interstellarem v jednom syntetizujícím díle (prozatím) uzavřel určitou linii své tvorby, čemuž nasvědčuje po nečekaně dlouhém tichu i odhalení, že následujícím projektem bude historické válečné drama o Dunkirku. Nabízí se paralela s jiným tvůrcem, kterého každý film byl vždy netrpělivě očekáván, obdivován i zatracován, považován za to nejlepší i nejhorší z hollywoodských vyprávěcích možností – a zároveň o něm lze hovořit jako o možná jediném režisérovi, jehož jméno si divácká majorita opravdu spojí s konkrétními snímky i s konkrétním diváckým očekáváním.

I on začal hledat umělecký respekt v historických látkách… a dlouho, předlouho toužil natočit Interstellar.

Radomír D. Kokeš