Cikáni jdou do nebe

„Nemiluj peníze, oklamou tě. Nemiluj ženy, oklamou tě. Nejopojnější ze všech vín je svoboda“

Ve východních kinematografiích lze nalézt několik snímků, které zobrazují život cikánského národa. Jsou filmy, jež jej představují coby národ žijící na okraji společnosti bez morálních zásad a zvyků, tomu je např. ve slavném jugoslávském snímku černé nové vlny Aleksandara Petroviće Nákupčí peří (1967). Ale stejně tak najdeme díla, jež cikány líčí jako romanticky nespoutaný kočovný lid se vztahem k hudbě, magii a přírodě. A právě tak je tomu v legendárním filmu Cikáni jdou do nebe (1975) režiséra Emila Loteanu, jenž vychází z povídky Maxima Gorkého Makar Čudra a který můžete vidět na letošním ročníku Krrr!.

Lyricky vyprávěný příběh z přelomu 19. a 20. století zachycuje rozklad cikánských tradic a hodnot. Na jedné straně stojí ruská společnost, na druhé pak svobodná a stále kočující komunita cikánů. Mezi nimi se nachází cikánský zlodějíček koní Zobar, který se svou partou kumpánů rezignuje na morální zásady cikánského života, jakkoli stále věří magickým účinkům měsíčního kamene. Tradiční hodnoty naopak zastupuje mladá cikánka Radda, která se nechce nechat spoutat nějakým mužem a sní zůstat stále svobodná. Netřeba tajit, že právě Zobar s Reddou k sobě začnou být přitahováni.

Milostné propojení těchto postav a zároveň nevyhnutelný střet jejich hodnotových systémů tvoří významové jádro Loteanova snímku, ve kterém se stejně vášnivě tančí a zpívá, jako miluje a nenávidí.

Jakub Třešňák