Boj o oheň

Snímek Boj o oheň francouzského režiséra Jeana-Jacquese Annauda z roku 1981 jde proti mnohým očekáváním, s nimiž k celovečernímu filmu přistupujeme. Ano, film vypráví, nějak se vyvíjí a hrají v něm herci. Přesto však působí svým pojetím takřka experimentálně a kráčí proti konvencionalizovaným tvůrčím volbám natolik, že na poli hraného celovečerního filmu lze jen stěží nalézt jeho umělecký ekvivalent.

Co do děje je jeho nejvýstižnějším popisem samotný název snímku. Poměrně stoický klan pralidí se stará o mimořádně cenný plamen, když tu je přepaden zdivočelými bytostmi, které se podle všeho nacházejí někde na vývojovém stupni mezi opicemi a lidmi. A od tohoto okamžiku se oheň ztrácí, nalézá a ztrácí… Podobně svébytné téma, navíc posilované autenticky působící emoční zploštělostí postav s minimem vyjadřovacích schopností, ale nevyžaduje složitější dějovou konstrukci, ba možná by mu dokonce škodila.

Annaudův snímek o to silněji působí na divákovy smysly, kdy se po většinu stominutové stopáže bojuje, křičí, běhá či souloží, a to všechno vpravdě animálním způsobem. Ano, nepochybně se jedná o film vyprávějící fikční příběh. Lze však říci, že jde zároveň o snímek na pomezí dokumentární rekonstrukce, protože ho řídí právě úsilí o působivé zprostředkování dávných dob. Annaudova cesta do pravěku v Boji o oheň je podobně neodolatelně nepřikrášlená, smrdutá a hnilobně se zadírající pod nehty, jako byla později jeho cesta do středověku ve Jménu růže.

Bylo by však nepřesné Boj o oheň chápat jako sled divošských a brutálních scén snímaných zúčastněně z malé vzdálenosti. Ve stejné míře jde totiž o dílo impresionisticky pracující s přírodními záběry, kdy právě stylisticky suverénně zachycovaná rozlehlá krajina je zásadní důvod, proč film bezpochyby vynikne na 70mm pásu.

Jaromír Franta