Anna Kareninová

Román Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina (1878) patří ke kánonu světové literatury a k souboru několika klasických předloh, které byly za posledních sto let nejčastěji adaptovány pro film. Každé další zpracování reprezentuje nový přístup motivovaný jiným uměleckým záměrem nebo produkčním kontextem. Britský přepis Joea Wrighta ukázal předloni ambiciózní inscenaci v prostorách jeviště, ale ruské zpracování Alexandra Zarchiho z roku 1967 zastupuje tradiční věrnostní přístup a ze všech dosud vzniklých adaptací nejvíce respektuje text Tolstého předlohy.

Sovětský klasik Zarchi začínal svou téměř šedesát let trvající kariéru ve 30. letech. Pro jeho filmovou tvorbu je typický důraz kladený na postavu a práci s herci. Ve svých námětech volil životopisný přístup a snažil se vystihnout nejvýraznější a nejpodstatnější momenty z příběhu představované postavy. Charaktery, které si vybíral, se vyznačují neobvyklým vnitřním světem. Při psaní scénáře uvažoval již nad konkrétními představiteli, aby se mohl přizpůsobit možnostem a specifičnostem jednotlivých herců a hereček. Hovořil o způsobu hereckého ozvláštnění, skrze které lze proniknout k podstatě charakteru. Své představy porovnával s chováním reálných postav a jeho ideálem bylo, aby jedinou osobu dokázal zpodobnit v mnoha polohách a s rozvinutým emocionálním prožíváním. Jeho vrcholné dílo Anna Karenina mu všechny nastíněné principy umožnilo plně využít i naplnit. 

K nejslavnějším představitelkám tragické ženské postavy patří velké hvězdy: Greta Garbo (1935), Vivien Leighová (1948), v poslední době pak Keira Knightleyová (2012). Ruský přepis nabídl příležitost Taťjaně Samojlové, která se proslavila o deset let dříve v opusu Michaila Kalatozova Jeřábi táhnou (1957). Anna Karenina je pro ni opět postavou s pohnutým osudem, ženou zmítanou city a utlačovanou společenskými konvencemi. Samojlové proto umožnila ukázat široký herecký rejstřík. Mladá herečka nevypadá tak vyzrále jako její předchůdkyně, ale je krásná a uhrančivá díky hlubokým černým očím, a její výkon je famózní. Zajímavostí je, že vedlejší roli krásné a elegantní kněžny Betsy ztvárnila primabalerína Maja Pliseckaja. Ruská tanečnice, choreografka a herečka je označována za jednu z nejvýznamnějších baletek 20. století. V roce 1974 iniciovala nové zpracování románu Anna Karenina a v této adaptaci sama ztvárnila hlavní roli. 

Klíčovým komponentem pro uchopení filmu je soundtrack a práce s kamerou. Městské scény se téměř exkluzivně odehrávají v interiérech, které umocňují rigidnost a faleš městské společnosti, a kontrastují s otevřenými pláněmi volně dýchajícího venkova, spjatého s postavou upřímného Levina. Scény z jeho prostředí jsou harmonické a ve zvukové stopě je doprovází zpěv ptáků. Příběh Anny Kareniny charakterizují silné emoce a prožívání. V dramatických epizodách milostného trojúhelníku vyniká hudba Rodiona Ščedrina, která zesiluje divácký zážitek a fixuje naši pozornost a napjaté očekávání ve vybranou chvíli. Tyto klíčové scény se zároveň vyznačují dynamickou prací s kamerou. Ta nás ve fázi gradace prostřednictvím dlouhé jízdy zavede na místo činu, kde se nečekaně rozpohybuje a rychlý sled záběrů snímaných z ruky ve spojení s výraznou hudbou skvěle vystihují atmosféru vypjatých okamžiků. Vrchol představují koňské dostihy, kdy svižná střihová skladba vrcholí expresivní montáží a dvojexpozicí hlav Anny, Vronského a koně. 

Téměř dvě a půl hodiny trvající snímek je důmyslně vystavěn prostřednictvím vyváženého střídání mírnějších a bouřlivějších pasáží: emocionálně vyhrocené sekvence jsou předznamenávány obdobími relativního klidu, jejichž dočasnost je ale s postupujícími minutami čím dál zjevnější. Filmu se tím sugestivně daří budovat pocit rostoucích emocí, bolesti a paranoie, jež nakonec vedou k tragédii ženy zmučené okovy společnosti své doby.

Marie Barešová