Za zvuků hudby

Za zvuků hudby (1965) bylo a je doslova filmovým zázrakem. Veselá a obyčejná chůva v nepadnoucím klobouku zachránila studio Twentieth Century Fox před hrozícím bankrotem, který zavinila chaotická produkce Kleopatry (1963). Film se stal jedním z celosvětově nejvýdělečnějších, nejoceňovanějších a nejoblíbenějších hollywoodských spektáklů. A hlavně jeho dokonalost, univerzalita a sladkost dodnes vábí a mámí obrovské davy lidí.

Producent a režisér Robert Wise plně využil filmových prostředků, které mu nabízela technologie 70mm filmu, a po West Side Story (1961) znovu dokázal natočit další barevně a hudebně fascinující dílo. Julie Andrews, jež se proslavila díky Mary Poppins (1964), opět zazářila jako tančící a zpívající chůva. Živost a upřímnost jejího projevu zhmotnila ideál ženského muzikálového herectví. Většina filmových melodií zdomácněla. Na plátně se v roli sestry Sofie poprvé objevila zpěvačka Marni Nixon, která nazpívala Mariu ve West Side Story, Elizu v My Fair Lady (1964) a mnoho dalších hollywoodských pěveckých partů.  Za zvuků hudby bez nadsázky vynikalo ve všech směrech a zaujalo, i když se blížila éra Nového Hollywoodu a publikum v té době začínalo dávat přednost „menším“ a intimnějším filmům. Film totiž překypoval láskou a pacifismem, po kterých svět postižený studenou válkou tolik toužil.

Síla Za zvuků hudby spočívala také v popularitě broadwayského muzikálu, který filmu předcházel. Samotný muzikál vznikl na motivy knihy The Story of the Trapp Family Singers, jež sepsala skutečná Maria von Trapp (česky vydáno v roce 1971 jako S písní kolem světa).

Amerika využila životní příběh rodiny von Trappů k posílení víry v americký sen „jak mladá chudá dívka ke štěstí přišla“. Odmyslíme-li si všechno americké, film kromě vyprávěcích postupů pohádky využívá i postupy Heimatfilmu – oslava života na nezkaženém venkově, láska dvou krásných lidí na pozadí alpských hor a jasného modrého nebe a neustále se opakující idealistické písně.

Přes očividnou snahu o pozitivní zobrazení Němců a Rakušanů snímek v tehdejším Západním Německu a v Rakousku propadl. K nezdaru Meine Lieder, Meine Träume (Moje písně, moje sny), jak zněl jeho německý název, mohlo přispět jak nadabování, tak zásahy německé pobočky studia Twentieth Century Fox, která film v prvních dnech uváděla ve zkrácené verzi (film končil po svatbě Marie a kapitána). Pravděpodobnějšími příčinami bylo asi to, že německy mluvící diváci chtěli zůstat věrni dřívějším populárním filmovým zpracováním stejného příběhu – Die Trapp-Familie (1956) a Die Trapp-Familie in Amerika (1958). Preferovaly se tedy zřejmě spíše ty hollywoodské snímky, které obsahovaly výrazné prvky rebelství a sexuality, a které zobrazovaly skutečné americké reálie.

V Rakousku se však Za zvuků hudby postupně rehabilitovalo, zejména díky jeho turistickému potenciálu. V mnoha hotelech v Salcbursku je například film přehráván v nekonečné smyčce, mezi nabízená jídla patří šnycl s nudlemi a písnička Edelweiss, kterou stejně jako celý muzikál složilo duo Rodgers-Hammerstein, se stala součástí rakouského národního bohatství. Není třeba se obávat upadnout do euforického stavu. Za zvuků hudby je prostě krásný film a projekce, kterou budete mít možnost zhlédnout na krnovském festivalu, toho bude důkazem.

Jana Vlasáková