Old Shatterhand

Pokrevní bratři Old Shatterhand a apačský indiánský náčelník Vinnetou jsou přinejmenším v některých evropských končinách legendárními westernovými hrdiny z románů německého spisovatele Karla Maye. Masovou oblibu si však získali tito zastánci spravedlnosti a ochránci křehkého míru mezi bílými přistěhovalci a indiánskými obyvateli na Divokém západě až díky filmovým zpracováním. O převedení Mayových děl se filmaři v minulosti se s střídavým úspěchem již několikrát pokoušeli , ale skutečný průlom ve „filmové kariéře“ pokrevních bratrů nastal až v prosinci 1962, kdy měl slavnostní premiéru nový snímek  na motivy Pokladu na Stříbrném jezeře.

Fenomenální úspěch, mnoho tisíc nadšených diváků, vyprodané sály biografů, z herců se přes noc staly hvězdy, „mayovkománie“ právě začíná. Nepřekvapivě tedy v průběhu následujících šesti let vzniklo dalších 16 více či méně věrných mayovských adaptací. Old Shatterhand  byl uveden v roce 1964, chronologicky vzato po Pokladu na stříbrném jezeře a po Vinnetouovi, ale jednalo se o první mayovku producenta Artura Braunera, který nepokrytě žárlil na „vinnetouovský“ úspěch svého konkurenta Horsta Wendlandta (oba byli velmi vlivní němečtí producenti). A protože Wendlandt měl práva na všechny Mayovy romány z Divokého západu, postavil Brauner svůj film sice na identické dvojici hrdinů, ale nikoli na žádné konkrétní předloze. Další mayovky z jeho stáje se pak odehrávaly v Mexiku a v Orientu. Každopádně i přes rozepře by ani pro jednoho ze dvou konkurenčních producentů nebylo výhodné narušovat zavedený casting změnou v hlavních rolích, a tak se i v Old Shatterhandovi objeví Pierre Brice a Lex Barker.

Jenže nedržet se románové předlohy byl sice dobrý trik, ale v tu chvíli chyběl scénář – a rozhodně nešlo o chvilkový stav. První verze od Daniela Mainwaringa má s romány společná jen jména hlavních postav. Další verze od Ladislase Fodora i Leopolda Laholy jsou označeny za nevyhovující. Jenže se již začaly stavět první kulisy, byť nikdo nemohl s určitostí tvrdit, že se vůbec použijí, neboť existovala pouze hrubá kostra příběhu. Je najat další autor, tentokráte Robert A. Stemmle, který za pochodu spolu s režisérem Hugo Fregonesem a představitelem plukovníka Huntera Jamesem W. Burkem dopisují scénář.

Film i přes všechny komplikace nakonec vzniknul, stal se s rozpočtem 5 milionů marek nejdražším filmem série a navíc byl jako první (zároveň i poslední) mayovka natočen na 70mm materiál.  Na filmu je nicméně dost vidět, že nevznikl podle Mayovy předlohy. Jeho poněkud zacyklený a překombinovaný příběh vypráví o neustálé snaze smířit bělochy a indiány, což se nesetkává s nadšením u padoucha z řad vojáků, který si najme bandu lumpů, aby plány na kýžený mír sabotovala. Ve filmu nevybíravě a často jen na efekt umírá mnohem víc lidí než v jiných westernových mayovkách a Vinnetou se neštítí vydat rozkaz k naprosto nesmyslnému útoku. I přes nepříliš pozitivní dobové reakce československé kritiky a klopýtavý rytmus se ale snímek v našich kinech setkal s velkým úspěchem. Film dosáhl 150 tisícové návštěvnosti, která se ještě zvýšila, když se o rok později do kin dostala i „klasická“ širokoúhlá dabovaná kopie. Celkově se snímek do roku 1970 mohl pochlubit 3 451 400 prodaných lístků.

V Krnově je nyní příležitost jeho skóre zase trochu zvýšit a zavzpomínat na dětství s Vinnetouem a Old Shatterhandem.

Jakub Kreutzer