Batman

Snímek Batman pochází z roku 1989, tedy z desetiletí, kdy se celý koncept netopýřího muže otřásl v základech ve své době přelomovou dvojicí děl tehdy ještě nadaného komiksového tvůrce Franka Millera – Návrat Temného rytíře (1986) a Batman: Rok jedna (1987). Kdysi byl Batman barvotiskově rozjásaný komiksový hrdina, který měl pozitivní vztahy s policií a podezřele vřele komunikoval s pomocníkem Robinem. Obě výše zmíněná díla naopak představila temného hrdinu, v prvním případě unaveného muže rozbíjejícího si ciferník se Supermanem, v druhém začínajícího bouřliváka v nepřátelském zkorumpovaném světě.

Tento koncept se na konci osmdesátých let spojil s makabrózní estetikou tehdy ještě originálního filmového tvůrce Tima Burtona. Vznikl dodnes mimořádně obskurně působící film, jehož o tři roky později pod režijním vedením stejného tvůrce následovalo ještě podivnější pokračování, ve kterém už hrál vedle panoptika dalších zločinců Batman spíš okrajovou roli (koneckonců za první půlhodinu řekne jedno slovo a desítky minut se vůbec na plátně neobjeví). Představuje Batmana „zdola nahoru“ – nejdříve jde o mýtus vyprávěný vystrašenými zločinci, později posilovaný novináři. Divák nevidí jeho zrod, objevuje jej.

Do temného světa se navíc vnášejí explicitní motivace jednání postav, které je umožňují psychologicky uchopit (i když v komiksu nikdy nebyly). Nejslavnějšího batmanovského padoucha Jokera třeba omylem vytvoří sám Batman, když zlotřilého gangstera hodí do nádrže s kyselinou, jemu z toho hrábne a znetvořený začne řádit jako šílený „klaun“. Film jde však mnohem dál, když situaci obrací a Jokera naopak spojuje se vznikem Batmana. Najednou Joker není dokonale nemotivovaný anarchistický psychopat, ale získává pro celý batmanovský příběh naprosto jasně pojmenovanou funkci.

Platí však už tady zvláštní pravidlo, že filmová podoba fiktivního amerického města Gotham kopíruje osobnostní profil hlavního hrdiny. Naprosto šáhlý celovečerní snímek z roku 1966 podle slavného televizního seriálu s Adamem Westem celý batmanovský mýtus házel do totálně sebeironické nadsázky. Burtonův film pak stylizoval Gotham (jeho život i obyvatele) do filmového Chicaga třicátých let minulého století. Snímek otevřeně odkazuje k expresionistickým filmům, stylu art deco, gangsterkám studia Warner Brothers a k filmům noir. Gotham prvních dvou Batmanů je šedý svět tlumených barev, plný monumentálních budov.

Tu a tam matně blikají neonové nápisy, mlha je všudypřítomná, leckde se válejí hromady odpadků, gangsteři chodí v dlouhých kabátech a kloboucích, obrovské kanceláře bossů jsou vždy v horních patrech výškových domů a svůdné blondýny jsou oděny v dlouhých šatech. Někdy by se mohlo zdát, že Batman mnohem více než o komiksovém hrdinovi vypráví o jiných filmech, o filmové historii – a hrdina je vlastně mnohem víc hrdinou noirových snímků padesátých let než komiksovou postavou s bohatou minulostí. To ostatně platí i o padoušském Jokerovi, který má se svým předobrazem vlastně společného jen málo.

Nic z toho ale vlastně nelze považovat za výtku, pokud nejste puristi, kteří ujíždějí na Batmanovi tak, jak byl kdysi Bobem Kanem primárně nastaven. Burtonova podoba Batmana i Gothamu v obou filmech vlastně byla svým způsobem slepou uličkou, kterou už nešlo příliš rozvíjet dál. Oba Millerovy komiksy nenašly moc následovatelů a mnohem progresivnější byly jiné revizionistické linie, které ale pomohly výše zmíněné (Návrat Temného rytíře, Rok jedna) odstartovat. A když budeme milosrdně ignorovat třetí a čtvrtý batmanovský film, takže se přesuneme až k snímkům Batman začíná a Temný rytíř, dá se totéž říct i o filmech.

Radomír D. Kokeš