Vzlet

Mezi filmy, které byly na 70mm formátu (nebo na něj byly následně překopírovány z 35 mm pásu) obvykle realizovány, nalézáme především válečné filmy, muzikály, historická dramata a snímky, které obracejí pozornost ke sci-fi a k vesmírným letům.

Na pozoruhodném kontrastu mezi nevýrazným životním osudem a bohatým vnitřním světem stojí životopisný dvojdílný sovětský film Vzlet o Konstantinovi Eduardoviči Ciolkovském (1857-1935). K. E. Ciolkovskij patří mezi nejvýraznější osobnosti ruské vědy a jako takový má pověst průkopníka teorie raketových letů a je považován za zakladatele soudobé kosmonautiky. Jeho mnohostranná a rozsáhlá intelektuální činnost byla ve filmu výrazně zhuštěná, přesto však zůstává zachován alespoň obrys všeho, čím se Ciolkovskij prakticky i hypoteticky zabýval – vzducholoděmi, etikou, lingvistikou, astronomií, geofyzikou, využíváním sluneční energie...

Rozmáchlé vědecké zájmy stojí v příkrém rozporu k osobnímu životu, který se dá popsat jako fatální řetěz strádání chudého učitele na maloměstě, kde zažívá konflikty s byrokracií, s nepochopením, s všeobecnou pologramotností a chudobou. To vede k touze po vzletu do vesmíru a víře, že jedině tam snad člověk nalezne svobodu, která v Rusku ani jinde není. Díky netypickému obsazení výrazné osobnosti a významného básníka Jevgenije Jevtušenka do hlavní role je film střetem pronikavé inteligence s všeobecnou myšlenkovou bídou. Jakkoliv se hlavní hrdina dokáže v myšlenkách vzepnout k vzletu pryč, vnitřní pohled je stále směřován směrem dolů k zemi.

Film byl ve studiu Mosfilm veden jako jeden z šesti nejnáročnějších projektů, které se zde natáčely v roce 1977 a zaměřil se na zachycení výseku z Ciolkovského života v letech 1883-1914. S tím byly spojeny i nároky kladené na výpravnost celého snímku, jehož natáčení dostal na starosti Savva Kuliš. Již předtím realizoval dva celovečerní filmy a a společně se scenáristou Olegem Osetinským přistupovali ke zpracování životopisných faktů osobitě. Nevycházeli ani tak z životopisných studií, ale především z dochovaných autobiografických poznámek. Zahrneme-li do toho i vynikající kameru (znamenitě využívající objektivu nazývaného rybí oko), pak není divu, že tvůrci získali mj. jednu ze tří stříbrných cen na XI. MFF v Moskvě v roce 1979.

Snímek je na krnovské přehlídce 70 mm filmů uváděný již podruhé – poprvé byl promítnut na prvním ročníku v roce 2005.

Miloš Henkrich